VZPOMÍNKY

Obří hrad a panna Minkesin

Ještě když za dávných časů pobývaly na Šumavě celé rody obrů a skřetů, docházívalo mezi nimi často k nesvárům a bojům o to, kdo z obou stavů nabude převahy a nadvlády. Zejména obr "Kubo", který opanovával mohutnou horu Boubín (v originále "Kubaniberg" - pozn. překl.) a celé obrovské území kolem jejího temene, sahající za ně až k rozcestí Na Kubrnech (Kubernweg), usiloval všemi způsoby o to, aby svou říši ještě zvětšil. Zachvácen touhou po moci, chtěl si ten obr přivlastnit i horu zvanou dnes Obrovec (Riesenschloss) na jih od Lipky (Freiung) a okolí Šeravy (Scherau) až k chatě při tokaništi zvaném Minkesinské (Minkesiner Balzhütte), blízko něhož (na Světlé hoře /Lichtenberg/ nad Světlohorskou nádrží /Minkesiner Schwelle/ - pozn. překl.) byl roku 1874 složen poslední vlk na Šumavě. Jenže lstivý skřet "Ilm", který měl své rodové sídlo západně od Kubovy Huti (Kubohütten) na vrchu jménem "Ilmberg" - lidově ovšem zvaném "Bojerberg" (tj. "Bójská hora" či "hora Bójů" - pozn. překl.) -, se spolčil se slečnou "Minkesin" ze Šeravské Huti (Scherauerhütte) a překazili chamtivé plány obra Kubo. Když se mocichtivému obru nepodařilo získat zmíněné území násilím, pokusil se dobýt srdce panny Minkesin milostnými nástrahami a slibem, že na nejvyšším vrcholu při Šeravě postaví pro ni hrad. I tento záměr ovšem selhal, poněvadž slečna Minkesin žila se skřetem Ilmem v dobrých sousedských a zároveň důvěrných vztazích a nebyla už nijak k mání. Ke stavbě slíbeného hradu z právě uvedeného důvodu sice nedošlo, ale hora nese od té doby jméno "RiesenSchloss" (tj. "Obří hrad", dnes na českých mapách Obrovec, 1146,2 m - pozn. překl.), který na pobyt obrů upomíná až dosud.

Lipka na Šumavě - Rupert Hany - 2006

Josef Puhani (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve své práci "Chronologische Notizen zur Geschichte von Winterberg und Umgebung 1195-1926" má o Lipce (v originále "über den Ort Freiung" - pozn. překl.) zachyceno podstatně více událostí, než je tomu u ostatních částí města Vimperka (Winterberg). Na straně 13 je tu udán letopočet 1531 jako rok založení osady. Německé místní jméno "Freiung" (autor originálu samozřejmě ve svém textu, určeném německému čtenáři, česká místní jména vůbec nepoužívá, zatímco v překladu je uvádíme i v souvislostech, kdy úředními nebyla - pozn. překl.) snad odkazuje k osvobození (v originále "auf die Befreiung" - pozn. překl.) prvých osídlenců od odvádění "desátku" (v originále "vom ,Zehent'" pozn. překl.). Mám před sebou jednu mapu - bohužel bez udání roku, kdy byla vydána - na níž je místní označení "Freyung" na Šumavě" psáno s "ey" a "Freiung" v Bavorském lese (někdy bývá ve starších českých průvodcích to místo jmenováno také "Bavorská Lipka" - pozn. překl.) s "ei". V minulých stoletích ovšem pravopis takto kolísal velice často třeba i v příjmeních jako Gutheil/Kutheil či Hany/Hani apod..
Lipka sestává ze dvou sídelních celků, totiž z kruhové vsi ze železniční stanice, jejíž německé označení znělo "Freiung-Windflach" (česky by ta druhá půlka zněla "Větrná Pláň" - pozn. překl.). Poněvadž vítr je tu opravdu prudký a "flach" (tj. "zplošťující", doslova "plochý" či "rovný" - pozn. překl.), je ta slovní složenina "Windflach" celkem výstižná. Obávané byly únorové bouřky, které často zavály koleje tak, že sníh musel být pracně odklízen, aby vlaky mohly vůbec vyjet.
V roce 1930 měla Lipka 29 domů se 190 obyvateli, ještě roku 1946 119 obyvatel (roku 2012 už jen 77 obyvatel - pozn. překl.). V roce 1939 byly tři domy osady Schweiglhaid (česky Švajglova Lada) - a to čp. 5, 6 a 7 - stojící blízko "větrné pláně", k obci připojeny (v originále "eingemeindet" - pozn. překl.). Ze starých stavení dosud šestnáct stojí, k tomu přibylo zejména v někdejší "Windflach" po válce i několik novostaveb.
Už v roce 1629 existoval "revír Freiung". Roku 1721 byla zbudována myslivna (v originále "Jagerhaus" - pozn. překl.) čp. 16, ležící asi 1 kilometr východně od vsi. V roce 1837 pak došlo k výstavbě hájovny, zvané i "Ober Freiung" čp. 21. Kolem roku 1868 byla zřízena spojovací silnice z Lipky do Steindlbergu (část obce Hrabice /Rabitz/ - pozn. překl.). Dne 2. prosince 1874 byl složen na Světlé hoře (Lichtenberg) poslední šumavský vlk. Stal se součástí sbírek muzea na zámku Ohrada (Wohrad) u Hluboké nad Vltavou (Frauenberg).
Roku 1883 byla v Lipce zřízena v čp. 17 obecná škola. Budova krátce nato vyhořela, byla však hned postavena znovu. Do roku 1898 navštěvovaly tuto školu i děti z Klášterce (Klösterle), které byly předtím žáky školy ve Vimperku. V roce 1887 byla v obci založen sbor dobrovolných hasičů (Freiwillige Feuerwehr); jeho náčelníkem se stal Simon Pablitschko, zástupcem pak Alois Tobisch.
Roku 1899 byl zahájen provoz na železniční trati z Vimperka do Volar (Wallern). Můj otec mi kdysi vyprávěl, že původně plánovaná trasa měla vést z Vimperka přes Klášterec a Korkusovu Huť (Korkushütten) do Kubovy Huti (Kubohütten). Kníže Schwarzenberg podal ovšem protest: potřeboval totiž bezpodmínečně železniční stanici pro další přepravu dřeva ze svých rozsáhlých lesních majetků. Pozemek potřebný pro stavbu nádraží dal údajně kníže k dispozici bez nároku na jakoukoli úhradu. Nákladní nádraží v Lipce bylo následně používáno celým okolím až k dnešním Borovým Ladám (Ferchenhaid), Novým Hutím (Kaltenbach) a Kvildě (Außergefild). Krátce před Kláštercem činila trať oblouk a přes zastávku (v originále "Bedarfhaltestelle" tj. "zastávku na znamení" či "zastávku podle potřeby") jménem "Bärnloch" (tj. "Brloh", podle stejnojmenného rybníka /Bärnloch či Bärenloch/, od něhož sem teče Medvědí potok /Bärenloch Bach/ - pozn. překl.) pokračovala do Lipky a na Kubovu Huť.
Kolem roku 1898 byla ustavena obec Klášterec s vesnicemi Lipka, Michlova Huť (Helmbach), Klášterec a Solná Lhota (Salzweg), které předtím náležely k městu Vimperku. Někdy v té době bylo položeno i telefonní vedení z vimperského zámku do revíru Lipka.
V roce 1903 došlo k velkému požáru, za něhož stavení čp. 4, 5, 6 a 7 zcela vyhořela. Při sčítání lidu 1910 měla Lipka 25 domů s 205 obyvateli (203 Němců a 2 Češi). Roku 1920 byla postavena nová myslivna s čp. 21. Už v roce 1910 byla ve vsi zřízena a vysvěcena kaple sv. Anny, jejíž svátek 26. července tu vždy provázela slavnostní bohoslužba.
Na návsi se rozložily prodejní stánky a kolotoč, večer pak se pořádala posvícenská taneční zábava. Předříkávačem modliteb (v originále "Betvater /Vorbeter/" - pozn. překl.) byl Franz Fuchs (čp. 16), narozený v roce 1870 a zesnulý 1956. Poutě odtud se konaly mj. k poutní kapli (jde zřejmě o dodnes živou tradici tzv. Lizovské pouti na svátek Narození Panny Marie 8. září - pozn. překl.) u Zdíkova (Zdikau).
Dne 31. prosince roku 1934 zcela vyhořel statek Heiglhof. Mám dosud v paměti ten hlasitý praskot ohně do silvestrovské noci a nebe na sever od naší vsi celé rudě zbarvené od onoho velkého požáru. Na Nový rok jsem s rodiči zašel k místu, kde oheň předchozího dne a noci zuřil. Z krásného selského dvorce zbyla hromada suti a popela a na jednotlivých místech to dosud řeřavělo. Místní hasiči drželi požární stráž. Vedle hromady suti ležel železný nosník vodního kola, kterým se čerpala voda z hluboké studny. Ten dvorec už nestojí; jeho zbytky byly strženy a na jeho místě je až dodnes veřejnosti nepřístupné území (snad jde o přírodní rezervaci Radost s místem na mapě označeným U Heiglů - pozn. překl.) mezi Kláštercem a Lipkou.
Někdy kolem roku 1933 byla v hotelu Sellner (čp. 25) umístěna česká škola, aby děti českých železničních zřízenců nemusily jezdit až do té ve Vimperku. Bylo jich ovšem značně málo - údajně dohromady ani ne deset. Proto se české úřady pokusily získat i děti z německých rodin, jejichž otcové by odměnou dostali práci (nezaměstnanost byla zejména mezi Němci velmi vysoká). Kromě toho měly děti v české škole učební pomůcky zdarma, dostávaly teplé obědy a také zimní oblečení. Přijížděly pak do ní vlakem především děti z Kubovy Huti. V roce 1938 byla ovšem česká škola zrušena.
Dne 8. října 1938 došlo ke vstupu německých vojsk a k připojení zdejšího území do celku Německé říše. Tíseň, vnucená sudetským Němcům opatřeními české vlády, náhle jako by zmizela. Celé Německo nám bylo rázem otevřeno a mnozí také nových možností opravdu využili. Vydali se na stavbu dálnice u Norimberka a nabídly se jim pracovní příležitosti, o nichž se jim předtím nemohlo ani zdát. Nikdo z nás však netušil, že tento opojný pocit svobody dojde už za jediný rok svého konce. Začala druhá světová válka. Padlo jedenáct mužů ze vsi, jiní byli pohřešováni či pro těžká zranění skonali v polních lazaretech, tak mj. z rodiny Ertlovy a Sellnerovy u každé z nich hned po dvou synech. O padlých z první světové války se mi nic zjistit nepodařilo; není mi ani známo, zda byl ve vsi nějaký památník válečným obětem.
Jako učitelé na zdejší německé obecné škole mi byli jmenováni, ovšem bez nějakého časového pořadí: pan Grantl (později v Klášterci a ještě později v Kašperských Horách /Bergreichenstein/; při dvou poutních výpravách do Kašperských Hor jsem v jeho rodině přenocoval), pan Schramek (zabýval se vlastivědou; kam se jeho zápisky asi poděly? /Josef Schramek je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./), Edenhoffer, Tschutta, Josefine Heinyová, několik mladých začínajících učitelů, Wilhelm Meffert (až k narukování v roce 1943), pak paní Friederike Krohová (Kroh je její dívčí příjmení, nyní žije v bavorském Freyungu; dopoledne učila v Michlově Huti, odpoledne v Lipce a byla tu velmi žádána, navíc ji práce s dětmi opravdu těšila). Po krátký čas byla tu jako učitelská síla činná i její sestra Valerie Krohová. Ta školní budova dosud stojí, majitel je velmí vstřícný a krajanům prostory jejich někdejší školy ochotně ukáže.
Asi roku 1943 byl poblíž tehdejší "Windflach" zřízen zajatecký tábor. Váleční zajatci - Poláci a Rusové - byli umístěni v jednom velkém dřevěném baráku, lágr byl obehnán plotem a střežen německými vojáky (podle Wikipedie dalších pramenů (Encyklopedie válečného zajetí a internace) ovšem tu v táboře s označením "STALAG XIIIB Freyung" nebyli umístěni polští a ruští váleční zajatci - pozn. překl.). Zajatci byli nasazováni na lesní práce v knížecích revírech (na ty byla ovšem už v roce 1940, pokud se týče hlubocko-krumlovské rodové větve, v roce 1942 pak i pokud jde o větev orlickou, uvalena nacisty nucená správa - pozn. překl.). Stravu zajišťoval hostinec Aloise Tobische (čp. 20). Strážní dohlíželi přísně na to, aby jídlo nebylo příliš dobré; vařit se muselo velmi úsporně. Paní Anna Uhligová, roz. Kutheilová, mi o tom dost vyprávěla. Měli blízko louku a přinášeli zajatcům opětovně chleba, musili však přitom být velice opatrní, aby stráž nic nezpozorovala. Když u několika zajatců propukly infekční choroby, byl lágr zrušen.
Za války byly i ženy nuceny pomáhat při překládce dřeva, poněvadž muži byli vesměs ve válce. Od Franze Hollera (čp. 19) jsem se dozvěděl, že jeho otec byl kočím v knížecích schwarzenberských službách. Se dvěma koni svážel dlouhé dřevo z lesa na nádraží v Lipce.
Mezitím bylo ovšem nádražní složiště značně zvětšeno; byla k tomu dokonce stržena i boční přístavba (v originále "das Nebengebäude" - pozn. překl.) čp. 20, tj. už zmíněného Tobischova hostince. Obyvatelé někdejší "Windflach" mi vyprávěli, že se tam po válce mnohé změnilo; ti mladší se pak v dnešní Lipce většinou nevyznají vůbec.
Ve vsi stával po mnoho let tzv. "Pension Weber"; podávali tam chutnou a levnou přesnídávku. Majitel se bohužel penzionu vzdal. Také v restauraci u Sellnerů (čp. 25) se dalo dobře najíst, ale i tam mělo dojít ke změně nájemce.
Rodina Pubalova ("po chalupě" Hendrichen; čp. 14) nebyla vysídlena, poněvadž pan Jan Pubal byl Čech. Ten dům před lety v noci vyhořel a rodina sotva zachránila holý život. Pubalovy dcery Anna a Marie se po mnoho let staraly o místní kapli. Vyhořelý dům byl pak postaven v nové a lepší podobě.
V Lipce samé a kolem ní stály u cest následující kříže: u kaple - dosud stojí; "Peternkreuz" - na starém podstavci stojí nový kříž; "Hiasala Kreuz" - je pryč; poblíž staré myslivny - má údajně dosud stát; směrem k Šeravě (Scherau): "Steinizer Kreuz" (kříž z kamene) - je rovněž pryč.
Když jsem k 1. lednu roku 1994 přebíral roli rodáckého pověřence naší šumavské obce, obdržel jsem od svého předchůdce jen 140 kartotéčních lístků a nijaké další podklady. Usilovnou mravenčí prací se mi podařilo založit seznamy se jmény majitelů usedlostí a jejich nájemníků v jednotlivých vsích, při čemž jsem ovšem došel k závěru, že mám tři seznamy s rozdílnými domovními čísly. Maria Tischlerová, vdova po Pepim Pausalovi, poslala mi pak seznamy jednotlivých vsí, v nichž její muž, zabývající se kompetentně vyřizováním náhrad za majetkové křivdy spojené s válkou a vyhnáním (v originále "die Abwicklung des Lastenausgleiches", doslova tedy "vyrovnání břemen" - pozn. překl.), označil všechny majitele správnými domovními čísly. Ani jejich děti už neznaly domovní čísla otcovských usedlostí.

Pár slov o mém dědečkovi - Franz Fuchs - 2001

Můj dědeček (v originále "mein Nel" - pozn. překl.) Franz Fuchs (1870-1959) byl v Lipce předříkávačem modliteb (v originále "war Bet-Vater in Freiung" - pozn. překl.). Mezi svátkem Všech svatých a Dušiček (tj. z 1. na 2. listopadu - pozn. překl.) dědeček (v originále "der Nel" - pozn. překl.) hodinu zvoníval (v originále "eine Stunde lang das Glöcklein geläutet" - pozn. překl.). Já nosil lucernu. Údajně přicházeli duchové zemřelých z Lipky (v originále "die Geister der Toten aus Freiung" - pozn. překl.) ke zdejší kapli (je zasvěcena sv. Anně, byla vysvěcena v roce 1910 a každoročně se v ní 26. července konala slavnostní bohoslužba - pozn. překl.).

Předchozí řádky jsou citací z dopisu Franze Fuchse Rupertu Hanymu (Rupert Hany má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení, kde je řeč rovněž o předříkávači Fuchsovi a kapli sv. Anny) z 28. června roku 1995. Adresát toho psaní se stal i pisatelem nekrologu jeho odesilatele, když 30. ledna 2001 zemřel. Dovídám se odtud, že se Franz Fuchs "mladší" narodil na Novém Světě 12. května roku 1924. Vyrůstal však v Lipce (dnes je Lipka částí města Vimperka) na stavení čp. 16, kde v popisném archu sčítání lidu z roku 1921, tj. 3 roky před jeho narozením nacházíme děda Franze, povoláním dřevorubce v knížecích schwarzenberských službách (*15. listopadu 1870 v Pravětíně /Gansau/) čp. 7 jako nemanželský syn Elisabeth Fuchsové, dcery podruha v rodném stavení chlapcově Mathiase Fuchse a Theresie, roz. Pauleové z Michlovy Hutě /Helmbach/ č. 14 /i Elisabeth se narodila 23. ledna 1846 jako nemanželské dítě své matky a byla "legitimizována"až sňatkem rodičů v září roku 1852) .s jeho ženou Filomenou (*19. září 1876 v Lipce), s jejich syny, zedníkem Ludwigem (*2. října 1896 v Lipce), Franzem (*11. října 1903 v Lipce), který se zedničině tehdy teprve učil, Josefem (*29. září 1910 v Lipce), tenkrát ještě u rodičů, jakož i s dcerami Aloisií (*25. září 1900) a Annou (*2. února 1907). I nejstarší syn se tedy musel ženit až po roce 1921. Vnuk Franz navštěvoval v Lipce obecnou školu a ve Vimperku pak měšťanku. Už v roce 1939 však Lipku opustil a odešel do Durynska (Thüringen), kde se vyučil uměleckému kovářství. Druhé světové války se účastnil jako námořník, přesněji řečeno jako radista ponorkového loďstva. Po válce se věnoval v Lipsku (Leipzig), Greifswaldu a Drážďanech (Dresden) na východě Německa studiu dějin umění. Až do svého přesídlení na Západ do Spolkové republiky byl vedoucím umělecké školy v městě Wolgast, nazývaném také branou k ostrovu Usedom (dnešní spolková země Mecklenburg-Vorpommern). V Reutlingen, spolková země Bádensko-Württembersko, byl nejprve korektorem u denního listu General-Anzeiger. Doplnil pak ve východním Německu složené zkoušky a byl od roku 1964 učitelem umělecké výchovy v Genkingen, části bádensko-württemberské obce Sonnenbühl až ke svému odchodu do penze v roce 1983. Následně působil jako umělec (malíř) na volné noze. Svá díla prezentoval na mnoha výstavách, mj. i při vimperských setkáních v bavorském Freyungu. Některá z jeho děl mají šumavské motivy. Smrt ho uchránila další bolesti a utrpení z nevyléčitelné nemoci stejně jako o půl roku později 12. června 2001 jeho bratra Emila Fuchse, narozeného v Lipce čp. 16 dne 25. července 1926. I on odešel v roce 1939 s bratrem do Durynska a jako bratr musil narukovat do války. Vojenskému řemeslu se na rozdíl od bratra věnoval i po válce v letech 1956-1979, přesněji řečeno po zřízení bundeswehru koncem roku 1955. Sloužil v různých posádkách zejména v jižním Německu a odešel do zálohy v hodnosti štábního šikovatele (Stabsfeldwebel). Franz Fuchs zanechal po sobě vdovu Gudrun a syny Uweho a Inga s rodinami, Emil vdovu Eriku a syna Jürgena s rodinou. Děd Franz Fuchs zemřel v Reutlingen roku 1956, z jeho početných vnuků předešli Franze a Emila ve smrti už dříve dva bratři ze sedmi jejich sourozenců Willi a Josef. Nevím, který zvon a kde je teď svolává všechny dohromady. Svatá Anno "samotřetí", "Matko Rodičky Boha Syna", jak tě dříve oslovovali předříkávači v litaniích, oroduj za ně v nebesích.